Ozvěny Slatiňan
Obrázek velký
Každý z nás jí prošel či zatím prochází, každý z ní má své zážitky, dojmy i pocity, které prožíval či stále prožívá. Ano, myslím na školu. Tak jako se stále mění vše okolo nás, ani škola není výjimkou. Každý z nás zaznamenává změny, které proběhly a stále probíhají od dob, kdy jsme byli žáčky a učili se na „základce“. Starší generace větší, mladší generace ne tak veliké, ale myslím si, že každoročně přibývá ve škole různých změn, od projektů, zapojování dětí do různých aktivit až po přístup učitelů samotných a vztahů mezi nimi a žáky, ale i rodiči. Asi ten nejkompetentnější, kdo by nám mohl toto téma více osvětlit je ředitel základní školy Mgr. Daniel Vychodil.

1/ Několikrát jsem zmínila slovíčko změna, změnilo…co je vlastně jiné? Nebo, není to spíš jenom pocit nás starších, že na dnešní mládež jsou kladeny stále větší nároky a na druhou stranu mají spousty aktivit, které považujeme za zbytečné? Slůvko projekt, seminář, exkurze, diskuze, ….co vy na to? Mají dost, respektive více práce s učením než tomu bývalo, nebo je to jenom pocit nás rodičů, babiček atd.?
Myslím, že nároky dnešní a budoucí společnosti jsou jiné, než tomu bylo v minulosti. Proto i škola musí být v některých ohledech jiná, chce-li být pro současné či budoucí potřeby svých žáků smysluplná a efektivní. Důraz na znalosti je třeba vyvažovat rozvojem dalších dovedností (kritické myšlení, týmová spolupráce, vyhledávání a práce s informacemi, formulace myšlenek a jejich veřejná prezentace atd.). Za klíčovou oblast považuji práci se vztahy a hodnotami. Žijeme v drsně konzumní době, která nám poskytuje nebývalé možnosti, ale zároveň přináší velká rizika. Chcete-li pracovat se vztahy a hodnotami, s výkladem a zápisem nevystačíte. Proto všechny ty jmenované metody (projekty, exkurze, kurzy…). Obecně tomu říkáme metody aktivního učení, tedy metody, které vedou žáka k aktivnímu podílu na vlastním učení. Řečeno slovy geografa, sedimentaci (ukládání znalostí) je třeba kombinovat s občasnou vulkanickou činností, která pohne i nitrem člověka.
Nároky by měly být přiměřené a smysluplné. Dříve to bylo tak, že měli všichni laťku nastavenou stejně. Ti zdatnější ji překonali bez výraznějšího úsilí, ti slabší neměli šanci, tak zůstávali trvale demotivováni někde na chvostu. Průměr byl (u)spokojen. Dnes se snažíme o tzv. diferenciaci, tedy více individuální přístup k nárokům. Zaměřujeme se na žáky slabé, na ty, kteří trpí některou z poruch učení, i na žáky nadané, kterým „běžná“ výuka nestačí… Je to nesmírně náročné na přípravu a realizaci, vezmete-li v úvahu počet žáků ve třídě.

2/ Jak je to s novým někde již zavedeným známkováním, tedy vlastně neznámkováním dětí? Slovní hodnocení žáků je pro většinu rodičů přinejmenším zvláštní a reakce jsou spíše negativní. Přeci jenom, když dítko přinese známku, každý ví, jak na tom asi je, a motivuje k větší snaze získat třeba ještě lepší známku. Jak reagují děti, které jsou „jen“ slovně hodnoceny, vědí vlastně jak prospívají, vědí, zda-li se mají zlepšovat a o kolik nebo že patří k těm nejlepším nebo naopak nejhorším žákům? Poraďte rodičům, kteří váhají do jaké třídy své dítko umístit a zda-li známkovat či ne?
Použiji příklad paní kolegyně Cachové (učitelka 2. třídy): Žena uvaří muži večeři a on jí řekne: „Drahoušku, dneska za tři“. Jak se bude vyvíjet nadále situace v této domácnosti? Pochopí z uvedeného sdělení žena, proč byl muž spokojen pouze průměrně? Bude to motivací pro onu ženu, aby příště uvařila „na jedna“?
Známkování znamená způsob poskytování zpětné vazby. Má své výhody ve stručnosti sdělení a svá rizika v několika oblastech. Zaprvé „škatulkuje“ .Dítě je odsouzeno do určité škatulky, která ho může srážet a nemotivovat (už zase čtyřka, i když se snaží sebevíc) nebo naopak uspávat (pro tu jedničku se nadané dítě třeba nemusí až tak moc snažit) či dokonce deformovat jeho vztah ke vzdělávání (závislost na dobrých známkách a neschopnost rozumně zvládnout případný neúspěch). Za druhé vybízí k vnějšímu porovnávání mezi dětmi . Zatřetí učí děti, že se mají učit pro známky (či kvůli strachu ze špatných známek).
Slovní hodnocení znamená jiný způsob zpětné vazby. Věcně popisuje, co dítěti jde, kde má mezery a na co je třeba se zaměřit. Nefixuje ho na známku, neškatulkuje, neučí ho, aby se učilo pro náhražku (známku), ale pro samotnou podstatu. Je náročné pro učitelku a klade určité nároky i na rodiče. Je potřeba si ho společně s dítětem pročíst, popovídat si o jeho sdělení. Prostě vyžaduje aktivní zapojení všech stran.
Jeho riziko spočívá v časové náročnosti a dále v tom, že může sklouznout k frázovitosti. Učitel si ho musí dobře osvojit a to chvilku trvá.
V současné době hodnotíme slovně vždy v prvních třídách a dále v jedné ze dvou tříd v ročníku maximálně do čtvrté třídy. Rodičům tedy nabízíme před rozdělením budoucích prvňáčků do tříd způsob hodnocení. Zatím to vychází přibližně půl na půl a s ohlédnutím na posledních několik let počet zastánců slovního hodnocení mírně roste. Na dětech, které jsou hodnoceny slovně, nepozorujeme, že by se méně snažily, když nemají známky. Je pro nás radostí vnímat, jak zapáleně mnohé z nich pracují, aniž by se ptaly: A bude to na známku?
Nevím, z čeho soudíte, že reakce na slovní hodnocení jsou spíše negativní.
Bylo by však chybou považovat jeden či druhý způsob hodnocení za jedinou správnou cestu. Záleží na osobnosti dítěte, nastavení rodičů i učitele. Pro své děti preferuji slovní hodnocení.

3/ Pomohl byste rodičům, na které teprve čekají první krůčky s ratolestmi do školních lavic, jak se rozhodnout, jakou metodu výuky pro své děti zvolit? Myslím tím čtení v prvních třídách. Jedna skupina dětí se učí klasickou abecedu a čtení po slabikách tak, jak to známe my všichni. Druhá skupina se učí novým způsobem, vyjádřím se lidově - čtou ne po slabikách, ale spojují celá slova. Není to na prvňáčky těžké, a jak jim jde učení v dalších ročnících? Jaké máte zkušenosti ve vaší škole? A co doporučujete vy?
Metod výuky čtení je více. Na naší škole používáme metodu analytickou (slabikování) a metodu genetickou (zjednodušeně řečeno – žáci pracují s celým slovem a jeho významem). Slabikováním prošla naprostá většina z nás, takže asi víte, jak probíhá. Genetická metoda pracuje s celými slovy a jejich významy. Její výhoda spočívá v tom, že dítě od začátku chápe smysl textu, který čte. Odpadají věty typu: „Máma mele maso. Ema má mísu“. Snižuje se riziko, že žák čte sice správně, ale nevnímá obsah.
Po třech letech lze říci, že se děti oběma metodami naučí číst. Jde tedy o různé cesty vedoucí ke stejnému cíli. Pro své děti bych preferoval genetickou metodu.

4/Velice diskutované a medializované téma je šikana. Asi není naše škola výjimkou a určitě jste se se šikanou v řadách žáků setkali. Můžete nám k tomuto tématu říci alespoň pár slov?
Slovo šikana je obestřeno mediálním humbukem, který tlačí spoustu škol k mlžení a zastírání problému, aby na veřejnosti nevypadaly špatně. Používejme raději slovo „ubližování“. Jsem přesvědčen, že k ubližování dochází v každém dětském kolektivu, v každé škole. Začíná to např. posměšky, narážkami na nějaký handicap, nadávkami a dále se může rozvíjet až k fyzickým útokům. Šikana (ubližování) je tedy jev, který se neustále vyvíjí. Záleží na tom, zda my učitelé vnímáme jeho počáteční projevy a zda je dokážeme řešit dříve, než se rozvinou v něco patologického.
Prevenci řešíme systematickou prací se vztahy tak, aby se v našich třídách šikaně nedařilo. Pokud zachytíme projevy počátečního (či jakéhokoliv) ubližování, existuje řada metod, jak s takovou situací pracovat. Protože se však jedná o vztahy a emoci, nelze situaci dlouhodobě úspěšně řešit jednorázovým byť rázným zásahem. Jinými slovy – potřebujeme čas a důvěru.
V naší škole čas od času zachytíme projevy počátečního ubližování, které ihned řešíme. V loňském roce jsme řešili i jeden případ vážnější.
Naše škola je zapojena do pilotního projektu „Minimalizace šikany“. Proběhlo zde nezávislé šetření před započetím projektu i po realizaci. Dle statistiky patříme ke školám s velmi nízkým výskytem šikany v ČR. Vymýtit ji však úplně nelze, proto jsme ve střehu a snažíme se ji alespoň minimalizovat.
Mimochodem podle oficiálních statistik má přibližně 40% žáků v ČR zkušenost s nějakou formou šikany (jako oběť). Ve Velké Británii se toto číslo pohybuje až kolem 70%, což je přičítáno velkému důrazu na soutěživost a vnějšímu porovnávání dětí (viz třeba riziko známkování:).

5/Jak je to s kázní žáků, porušováním školního řádu, důtkami a jinými přestupky? Řešíte je stále častěji, anebo je kázeňský trest spíše výjimkou? A jaká je případná reakce rodičů na provinění svých ratolestí? Setkáváte se s pochopením a spoluprací s nimi nebo naopak s reakcí typu moje dítě nic takového …atd. Možná, že je to jenom můj pocit, ale nemohou si děti stále více a více „dovolovat“? Řekla bych, že čím dál tím méně pro ně znamená slůvko „respekt, autorita, úcta, porozumění“ nebo se mýlím?
Přístup ke kázni může obnášet dva extrémní postoje. Na jedné straně stojí tradiční autoritativní přístup postavený na principu „mlč a poslouchej“. Otázkou pro historiky a sociology zůstává, jak tento přístup napomohl v minulosti k opakovanému sklouznutí (nejen) této země do náruče totality a poměrně snadnému zmanipulování velké části populace. Na straně druhé stojí liberální přístup školských systémů postavený na principu „dělej si co chceš“. Zde vidím doslova ohrožení zdárného vývoje dětí, vznik vnitřní nejistoty, rozklad hodnot či potíže v navazování sociálních vztahů. Čili opět extrém.
Děti potřebují hranice. Záleží však na tom, jakým způsobem se s nimi pracuje, jak se stanovují a jak se řeší jejich porušení. Naše koncepce je postavená na práci s pravidly a přiměřeném prostoru k rozvoji kritického myšlení. Některá pravidla mohou děti ovlivňovat, některá i vytvářet. K řadě věcí se mohou vyjadřovat, ale poslední slovo má učitel. Ten se jim snaží naslouchat, dát prostor k vlastním byť kritickým názorům, pokud jsou formulovány slušně. Tomuto přístupu se říká úsilí o partnerský vztah, kterým se rozumí především vzájemná úcta. V žádném případě to neznamená snižování oprávněných nároků učitele na žáka. Chceme, aby děti porozuměly pravidlům a přijaly je vnitřně za své. Abychom třeba také jednou zažili dobu, kdy bude jako ve Vídni viset na značce štus novin a kasička a ani noviny ani kasička nezmizí během noci.
Když jsme začali s tímto přístupem, došlo k některým potížím. Otevření prostoru bylo pro některé žáky špatně pochopenou výzvou. My i žáci jsme se museli naučit v takovém prostředí pohybovat. Dnes bych řekl, že se situace usadila do dobrých kolejí, čím dál více žáků chápe dodržování pravidel jako věc osobní zodpovědnosti a nemá s nimi problém.
Existuje však poměrně úzká skupina dětí, která má velké potíže s dodržováním jakýchkoliv pravidel. Projevuje se to více mimo školu než přímo ve škole. Jejich projevy jsou však výrazné a viditelné. Snažíme se s nimi pracovat. Bohužel v některých případech narážíme na ochranitelské přístupy jejich rodičů, které problémy prohlubují.
Kázeňských opatření (důtky, snížené známky z chování) je početně méně než třeba před deseti lety. Výjimkou byl loňský požár v blízkosti školy a známý nešťastný útěk části žáků k požáru.
Problémy se snažíme řešit více pedagogicky než kázeňsky. Snažíme se úzce komunikovat s rodiči. Ve výchově dětí jsme na stejné lodi.
Při závažných či opakovaných porušeních pravidel jsme však přísní a jejich „pachatelé“ musejí počítat s důsledky. Problémy s kázní některých žáků byly jsou a budou při jakékoliv koncepci.

6/ Asi ledaskoho překvapí, jak velice pěkným způsobem loučíte s žáky 9. tříd na konci školního roku. Nejenom, že tento den převezmou na radnici od pana starosty pamětní list, ale jsou doprovázeni těmi nejmenšími, prvňáčky. Mají vždy připraven velice pěkný společný program a tento den se stal asi již každoroční tradicí. Přibližte nám prosím, o co vůbec jde a koho tento velice pěkný nápad vlastně napadl?
Snažíme se vytvářet a uchovávat některé rituály a tím posilovat pocit sounáležitosti školního společenství. V tomto případě předávají odcházející deváťáci symbolický klíč od školy prvňákům. Každá skupina si připravuje program pro tu druhou. Deváťák si přivádí na radnici svého prvňáka, je jeho průvodcem. S nápadem přišli učitelé (bojím se jmenovat, abych někoho nevynechal.

7/ Co byste řekl obecně o generaci dětí a o současných dětech vůbec? Setkáváme se často s reakcí, že tato generace nechce pracovat, kdo na nás bude vydělávat až budeme v důchodu, tato mládež určitě ne atd. Jsou žáci a potencionální studenti opravdu tak „špatní“ a nezodpovědní?
Vidím to více polarizovaně než za dob mého dětství. Pozitiva jsou výraznější a negativa rovněž.
Někteří jsou více informovaní, mají lepší přístup ke zdrojům informací (internet, literatura). Škola pro ně není jediným či hlavním zdrojem při utváření obrazu o světě. Dospívají dříve. Mnozí vědí, co chtějí a jdou za tím. Jsou technicky zdatní. Vázne však jejich schopnost vyrovnat se s fyzicky náročnější činností či přemáháním. Mají obrovské možnosti, ale svět dospělých jim zároveň připravuje výrazně větší a nebezpečnější rizika. Ti, co nechtějí, to dávají výrazněji najevo. Deliktů snad není více, ale jsou závažnější. Více přemýšlejí o světě, není jednoduché je zaujmout a zároveň snadno upadají do chapadel konzumu a reklamy. Jsou smělejší než dříve, ale hůř navazují sociální kontakty. Jsou větší individualisti. Jsou zcestovalejší i pohodlnější. Jsou stejní, ale přesto v mnohém jiní. Jsou naší nadějí, a proto stojí za to hledat cesty, jak je lépe připravit do života…

8/Jak vnímáte a hodnotíte pedagogy pracující ve škole?
Jsem na ně hrdý. Naprostá většina z nich dává do své práce maximum. Jako tým máme dobré vztahy, dokážeme spolupracovat. Navštěvujeme se v hodinách a dáváme si navzájem otevřeně zpětnou vazbu. Sdílíme, snažíme se na sobě pracovat, vzděláváme se. Taky občas chybujeme a hledáme lepší a efektivnější cesty. Občas jsme vyčerpaní a naštvaní, abychom se jindy mohli usmívat a s elánem tvořit. Rádi se setkáváme na společných akcích. Jsme na cestě…

9/ Jaké jsou výsledky školy? Dají se změřit a porovnat?
V těch měřitelných ukazatelích (srovnávací testy Cermat, Kalibro či Scio zaměřené na jednotlivé předměty) si stojíme většinou nadprůměrně či výrazně nadprůměrně. Máme vysokou úspěšnost při přijímaní žáků na střední školy.
Oblast rozvoje vztahů, hodnot či motivovanosti ke vzdělávání se měří špatně nebo se vůbec měřit a porovnávat nedá. Věřím však, že pomáháme vytváření zdravých základů, na kterých si naši žáci sami vybudují stavbu svého života.

Hodně přemýšlivých a snaživých dětiček a také spousty trpělivosti s nimi všem učitelům a děkuji za rozhovor.
Ptala se
Renata Maryšková
Autor: Infocentrum, Trvalý odkaz, Články, Ostatní, 1.prosinec 2008
zpět
© 1999 - 2008 Slatiňany