Ozvěny Slatiňan
Obrázek velký
Při dalším, tentokrát již 55. Laskavém večeru byl hostem písničkář Jan Burian. Jeho vtipné písničky a fejetony poslouchal vyprodaný sál Společenského domu. S jeho laskavým svolením přetiskujeme jeden z jeho fejetonů.

Z tramvajové zastávky domů chodím ulicí mezi Lumbeho zahradou a vilou, v níž bydlí Václav Klaus. Konec volebního období se blíží a některé politické strany prý hledají svého Antiklause. Já po něm nepátrám, mně můj soused nevadí – chová se tiše, chodník má uklizený a v naší čtvrti je díky němu o něco bezpečněji. Vstup do Jeleního příkopu sice už není otevřen tak často jako dřív, ale s tím já těžko něco udělám a není to pro mne dostatečný důvod, abych navrhoval za prezidenta někoho jiného. Ačkoli nějaká moudrá a citlivá žena, jako je Jiřina Šiklová... no, očekávám, že Antiklaus zůstane nenalezen a chlapi v parlamentu zvolí nakonec zase mého současného souseda.

Kdybyste ale, pánové, přece jen zatoužili po kvalitním protikandidátovi, doporučoval bych sportovce. Vzpomeňte na heslo HAŠEK NA HRAD!, na naše zlaté kluky z Nagana nebo na obrovskou fotografii trenéra Brücknera, pokořitele Němců z mistrovství Evropy; oživte vzpomínky na všechny možné rekordmany – Železného, Šebrleho, Čecha, Jágra... Tam někde bych vybíral, protože současný prezident, ať se mu to líbí nebo ne, jejich výkonům konkurovat nemůže.

Ostatně právě sportovci zabírají v médiích stále důležitější místo a čas. Jejich slang razantně proniká do češtiny. Úsloví „on to ustojí“, které se vecpalo do slovníku politiků, přece může pocházet jedině od skokanů na lyžích! Tam také má své opodstatnění – všichni přece z mnoha hrůzných záběrů víme, jak to vypadá, když „to“ skokan „neustojí“. A takový závodník je nám také určitě sympatičtější než politik, který komusi do mobilu sebejistě slibuje, že něco ustojí, a přitom u toho sedí v autě s majákem. My ten rozdíl jasně cítíme!

Během mistrovství světa v lyžování jsem objevil nové slovo, které by mohlo brzy obohatit slovník veřejných činitelů. Jde o výraz pro situaci, kdy jeden z lyžařů v běhu zaostává za ostatními a ocitá se na konci skupinky. Sportovci o něm běžně říkají, že „tam jen tak vlaje“, a člověk se musí ptát, jestli to „uvlaje“, nebo „neuvlaje“. Ve veřejném životě jsme často svědky něčeho podobného – řada činitelů vlaje, přičemž někteří už to dokonce neuvláli...

Navíc sportovci se snad jako jediní dokážou v médiích chovat přirozeně, což by při výběru kandidáta také mohlo mít svou váhu. Možná je to i tím, že reportéři se před kamerou jiných lidí obvykle nevyptávají, jak se cítí, jak se jim daří, co koleno, záda či jiný orgán. Vzpomeňme na Jágrův pohmožděný prst, Čechovu proraženou lebku, o nejrůznějších poraněných tříslech, namoženém svalstvu a zažívacích obtížích nemluvě! Obvykle o nich ví okamžitě celý národ. Jenže politiků se na nic podobného žádný z novinářů neptá. Přitom v některých případech by například otázka: „Tak co, pane XY, co vaše hlava?“ byla fakt na místě!

Čím více prostoru dostávají ve sdělovacích prostředcích sportovci, tím zajímavější věci se od nich dozvídáme. Mnohdy se dokonce zdá, že svou bezprostředností a uvolněností dokážou popsat problémy, na které běžný veřejný činitel, politik nebo intelektuál jednoduše nemá prostor, čas ani schopnosti. Hokejisty Roberta Reichla se před časem moderátor v přímém přenosu zeptal: „Roberte, na co myslíš, když útočíš?“ A oblíbený hráč spontánně vypálil: „Když útočím, tak nemyslím.“

Tato odpověď byla nejen upřímným a bezelstným vyznáním reprezentanta, ale zároveň i hlubokou analýzou příčin současného stavu světa. Podobnou přímočarost si žádný z politiků včetně mého souseda nemůže dovolit, ačkoli dobře víme, že právě proto, že při útočení nemyslíme, jsme tam, kde jsme...

Autor: Jan Burian, Trvalý odkaz, Články, Ostatní, 1.prosinec 2008
zpět
© 1999 - 2008 Slatiňany