Ozvěny Slatiňan
Obrázek velký
Určitě každý z nás někdy potřeboval pomoc. Je jedno, jestli bylo zapotřebí lékaře, hasiče či policii. A proto je tady máme – Integrovaný záchranný systém Pardubického kraje, který nejlépe ví, jak nám v krizových a potřebných situacích pomoci. Abychom se dozvěděli něco bližšího z jejich práce i reality, a jak konkrétně pracuje například Zdravotnická záchranná služba Pardubického kraje, oslovila jsem jejího ředitele MUDr. Marka Obrtela.

Řekněte nám prosím na začátek, o jaké záchranné složky se vůbec jedná, a jaký je počet lidí, kteří do celého sboru spadají.

Základními složkami IZS jsou Hasičský záchranný sbor, Zdravotnická záchranná služba a Policie České republiky. Dále existují ostatní složky IZS a těch je velmi mnoho, patří mezi ně Městská nebo Obecní policie, Armáda České republiky, pohotovostní služby plynárenské, elektrárenské, vodárenské a mnoho dalších. S mnoha organizacemi pak IZS spolupracuje a těmi jsou například Český červený kříž, kynologické jednotky, prvky psychosociální podpory a mnoho dalších. Já jsem představitelem Zdravotnické záchranné služby Pardubického kraje a odpovídám za rozsah a kvalitu poskytované přednemocniční neodkladné péče na území Pardubického kraje. Naše organizace má přibližně 350 kmenových zaměstnanců, především zdravotníků, zaměstnáváme však kolem 800 zaměstnanců na různé formy pracovně-právního vztahu. Působíme v současné době na 15 výjezdových stanovištích v kraji, v budoucnu půjde celkem o 17 stanovišť. Disponujeme přibližně 35 vozidly vybavenými pro práci v režimu RLP/RZP, potřebovali bychom jich však 40. Vozidla jsou v současné době naší nejslabší stránkou, neboť ze zmíněných 35 kusů jich přibližně 8 přesluhuje a jejich technický stav není dobrý. Nevyhýbají se nám ani dopravní nehody, i když v drtivé většině případů nezaviněné, což celou situaci zhoršuje. Celkově však došlo k výrazné modernizaci způsobu práce a operačního řízení naší záchranné služby a celý systém se výrazně zkvalitnil, včetně zprovoznění nového krajského zdravotnického operačního střediska.

Na jaké telefonní číslo je v případě potřeby nejideálnější telefonovat? Nebo je potřeba rozlišit jakou pomoc potřebujeme a poté teprve zvolit příslušný kontakt? Nebo existuje univerzální telefon a vaši zaměstnanci si již poradí jak řešit vzniklou situaci?

Pokud má tísňové volání zřetelně zdravotnický charakter, postižený tedy trpí akutním zdravotním problémem, pak je jednoznačně zapotřebí přivolat pomoc na lince 155. Každý jiný způsob kontaktu znamená zdržení v řádech minut. Číslo 155 patří do skupiny národních čísel tísňového volání, stejně jako číslo 150 pro Hasiče a číslo 158 pro Policii ČR, číslo 156 pak pro Městskou policii. V České republice, stejně jako v mnoha dalších zemích Evropské unie, existuje také „universální číslo tísňového volání – 112“. Na tomto čísle volající obdrží jakoukoliv pomoc, ale s jistým zpožděním, což v případě akutních zdravotních obtíží může znamenat snížení šance na úspěšnost zásahu. Volající by měl zvolit číslo 112 ve třech případech: 1) je-li cizincem nemluvícím česky, 2) je-li svědkem hromadného neštěstí či katastrofy – obecně mimořádné události velkého rozsahu – sem patří už i srážka např. autobusu s nákladním vozem nebo vlakem, výbuch plynu v domě, vykolejení vlaku nebo zřícení budovy….atd., 3) zapomněl-li číslo 155 nebo má na mobilu signál „pouze tísňová volání“. V těchto případech bude pomoc na lince 112 efektivnější. Ve všech případech, kdy se jedná o zdravotní postižení, dokážou naši operátoři reagovat efektivněji, rychleji, cíleně, s možností pomoci nejen vysláním posádky, ale také radou, naváděním a instruktáží, jak správně poskytnout pomoc postiženému.

Můžete prosím nastínit, jak jsou jednotlivé složky propojeny, jak fungují operátorky, kam vlastně voláme a jak dále se s naší žádostí postupuje?

Na našem krajském zdravotnickém operačním středisku pracuje v každé směně 5 operátorů po celých 24 hodin, není-li jejich počet snížen z důvodu například onemocnění nebo fyzického nedostatku operátorů. Operátoři jsou rozděleni na trojici tzv. „call-takerů“, tedy jakýchsi „nabíračů tísňových výzev“, a dvojici dispečerů, kteří řídí výjezdové skupiny, tedy posádky. Obě skupiny se mohou jakkoliv vzájemně zálohovat, protože všichni operátoři jsou vybaveni a vyškoleni na všechny činnosti. Call-taker je člověk, který zvedne telefon volajícímu, vyslechne jej a vyhodnotí charakter tísňového volání. Dokáže s volajícím promluvit o jeho problému, pomoci mu v nouzi zahájit správnou a účinnou první pomoc poté, co s ním společně posoudí závažnost obtíží postiženého. Z telefonátu v průběhu rozhovoru v krátké době pořídí záznam události a ten se souběžně zobrazuje kolegovi dispečerovi, který vysílá odpovídající výjezdovou skupinu v dané spádové oblasti. Call-taker v případě potřeby (závažného stavu postiženého) nezavěšuje, ale nadále se věnuje klientovi až do doby, kdy je místo události dosaženo výjezdovou skupinou ZZS. Po celou dobu radí volajícímu např. jak správně resuscitovat-oživovat, zjišťuje aktuální stav postiženého a podle toho přizpůsobuje své rady. Často se setkáváme s tím, že volající křičí na operátora „už se nevyptávejte a pošlete konečně tu sanitku, ten člověk je na tom opravdu špatně, tak dělejte něco…..“ a tak podobně. Tyto obavy jsou zcela zbytečné, neboť v době, kdy call-taker hovoří s volajícím, je již sanita s posádkou dávno na cestě. O to se postaral jeho kolega dispečer. Dvojice dispečerů vysílá posádky, sleduje a naviguje je až do cíle, do místa události, zajišťuje pro posádky veškerou informační podporu a posilu formou vyslání dalších posádek, letecké záchranné služby nebo zprostředkováním konzultace. Oznamuje příjezd vozidla ZZS do nemocnice, vyhodnocuje momentální situaci v regionu z hlediska pokrytí silami a prostředky ZZS – kde tedy sanitky chybí a jak by se daly nahradit, je-li potřeba posily. Propojení mezi složkami IZS samozřejmě existuje, je hlasové po telefonech i vysílačkách a je datové, tedy „přes počítače“. Dnes již není potřeba „na sebe vidět“ a volat na sebe co a jak, dnes stačí předat informace digitálně, tedy přes počítače a do budoucna se počítá s on-line propojením operačních středisek ve smyslu „vidím a slyším co právě dělají kolegové, je-li to potřeba“, přičemž by se operační střediska jednotlivých složek mohla i zálohovat v případě nouze. Naše operační středisko je vybaveno moderní technologií, která umožňuje přesně lokalizovat volajícího, dnes již i z mobilních telefonů (u některých operátorů to stále ještě není možné zcela přesně), přenést zjištěné údaje přímo do mapy a informačního systému, zaslat potřebné údaje o pacientovi a poloze místa události přímo do vozu a po celou dobu sledovat vůz ZZS na mapě. Operátor ví, jakou rychlostí se vůz pohybuje, jestli má puštěný maják, jaké jsou otáčky motoru nebo jaká je spotřeba vozu. Může si na mapě zjistit, který vůz je nejblíž místu události, kolik vozů je v okolí, které jsou volné a které zaměstnané a spoustu dalších informací.

Jsou nějaké rady co máme nebo naopak nemáme v případě telefonátu dělat? Čeho se například vyvarovat a nebo co je vše potřebné k tomu, aby nám bylo rychle „pomoženo“ a nekomplikovali jsme vám, záchranářům neodbornými či neúplnými požadavky spíše „život“?

Základem všeho je klid a rozvaha. Vím, že je to někdy těžké, ale lidé by si měli uvědomit, že nervozitou, křičením, nadávkami a spěchem ničeho nedocílí. Operátor většinou vidí (z pevné linky vždy a přesně), odkud volající telefonuje. Přesto se ale musí zeptat, odkud voláte, protože dost často je pomoc vyžadována pro někoho, kdo je úplně na jiném místě, než volající. Odpovídejte pouze na to, na co jste tázáni. Sami uveďte na počátku rozhovoru pouze co se přihodilo a komu (dospělý/dítě, žena/muž, přibližný věk, později případně jaké má zdravotní obtíže a co užívá), kde se nachází a jak se tam dá dostat – přesná adresa, popis cesty, orientační body, případně osoby, které budou v určitých místech stát a navigovat. Velmi důležité je pro nás správně uvést číslo popisné budovy, ve které se pacient nachází nebo u které se pacient nachází. Když například zkolabuje na ulici a volající se ve městě nevyzná, stačí říci město/obec odkud volá, ulici a číslo popisné u kterého právě stojí. Někdy stačí říci i jen číslo popisné – tedy červené, pokud nevíme název ulice. To je však potřeba s operátorem upřesnit. Pak je třeba komunikovat s operátorem tak, aby Vaše odpovědi byly co nejpřesnější, nejstručnější a srozumitelné. Je-li potřeba postiženému pomoci, zkuste zajistit dva až tři pomocníky. Jeden, který je v klidu a umí komunikovat by měl držet telefon a mluvit s operátorem, dává pak pokyny ostatním. Druhý a třetí se střídají například při nepřímé masáži srdce, čtvrtý může zajistit navigaci vozu ZZS, pokud je místo nepřesně určené. Jste-li sami, lze využít hlasitého odposlechu Vašeho mobilního telefonu, který si pak položíte vedle sebe a můžete pomoc poskytovat sami a mluvit s operátorem do telefonu. V průběhu volání se snažte postihnout zásadní změny pacientova stavu a ty hlaste operátorovi. Případně sledujte to, o co Vás operátor přímo požádá.

Ve vaši praxi asi není nouze o různé jak kuriózní tak závažné příběhy. Můžete zmínit z každé skupiny alespoň jeden případ?

Závažným a velmi smutným příběhem byla například nedávná dopravní nehoda v Chrasti u Chrudimi, kdy řidič pod vlivem návykových látek bez řidičského oprávnění zabil na chodníku mladou ženu a jejího syna. Tato událost se odehrála právě v době, kdy na záchranné službě probíhalo školení praktických lékařů v první pomoci, v rámci této přípravy byli lékaři na prohlídce operačního střediska. Bylo jim vysvětleno, jak probíhá zásah a veškerá činnost operačního střediska a v tom operátorka přijala tísňovou výzvu z Chrasti. Jednalo se o dopravní nehodu, což skýtalo možnost, že stážisté uvidí celý sled událostí, které musí operátoři řešit, což je velmi psychicky náročná činnost. Z události se pak stala velmi tragická nehoda se zraněním čtyř osob, z čehož dvě zemřely. Jednou z přihlížejících stážistek byla také blízká osoba zemřelé ženy. Tato událost v nás zanechala velmi silný negativní dojem.
Závažných událostí je jinak v našem kraji v poslední době mnoho. Souviselo to s prázdninami, vysokou frekvencí dopravních nehod motorkářů a cyklistů a s rostoucí agresivitou řidičů na našich silnicích. Roste rovněž počet násilných trestných činů se závažnými zdravotními následky.
Kuriózních příběhů zažijeme podstatně méně, určitě jsou, ale v dané chvíli mne nenapadá žádný, který bych mohl publikovat tak, abych neporušil některou ze zásad mlčenlivosti nebo lékařské etiky.

Jak je to s informacemi, které se dostávají do médií? Někdy nám připadá, že jsou reportéři různých televizí či rádií na místě neštěstí dříve než složky záchranného systému, je to vůbec možné a jak se dozvědí o tom, kam mají vyjet natáčet reportáže?

Informace, které poskytují média obyvatelstvu jsou trojí. Jednak ty pravdivé, seriozní a eticky bezchybné, těch je ale minimum. Pak jsou to ty tolik typické senzace, kterých jsou plné noviny a televize a které sledují pouze jediný cíl a tím je zvýšení nákladu nebo sledovanosti. Lidé se jen dozví o neštěstí někoho druhého, vidí „zmrzačená těla a krev“. Nevezmou si z toho nic a ničím se nepoučí. A poslední skupinou jsou nepravdy nebo přímo lži, které občas média otisknou či odvysílají aniž by pátrala po skutečném stavu věci. I s tím máme bohaté zkušenosti. Týkalo se to povětšinou kritiky naší práce – tedy práce záchranářů pod různými záminkami. Naštěstí se až na naprosté výjimky ukázalo, že záchranná služba konala co měla a jak měla. Pověst a prestiž však výrazně utrpěla a omluvou či satisfakcí se již nikdy nikdo nezabýval. Opět až na naprosté výjimky. Velmi snadno může naše organizace ztratit důvěru, ale velmi těžko si ji pak získává zpět. A nám na kvalitě naší práce opravdu záleží. Nejen proto, ale také proto, že jsme nositeli certifikátů kvality evropské normy ISO a na osudech našich klientů nám opravdu záleží. Vždyť je to pro nás i morální odměna, když člověk, kterého jsme oživovali na chodníku opět chodí s vnoučaty do parku…….
Jak se média dozvědí o neštěstí, tam je jen dvojí možnost. Jedna teoretická, ale ta se doufám u naší ZZS nevyskytuje, že někdo ze zaměstnanců poskytne informace médiím v průběhu akce, většinou za úplatu. Pokud by taková informace byla zjištěna a potvrzena, pro zaměstnance by to znamenalo samozřejmě ten největší postih. Pak je tu naprosto běžná a ověřená praxe, a tou je odposlech radiostanic našich sousedů – tedy sousedních krajů, zejména v souvislosti s vyžádáním letecké záchranné služby, kterou náš kraj nedisponuje. V našem kraji využíváme digitální radiokomunikační systém Pegas (Matra) a ten se odposlechnout nedá. „Sousedi“ však používají starší a velmi snadno odposlechnutelný systém analogový a ten je médii odposloucháván a informace předány regionálním zpravodajům. Ti jsou pak často na místě dříve než my, protože logicky naše základny nemáme v každém městečku či obci. Tato praxe nás zlobí a mrzí, ale bojuje se s ní velmi těžko, zvláště když vina není na naší straně.

Přeji Vám i všem vašim kolegům co nejméně výjezdů k lidem, kteří potřebují pomoc a když už tato situace nastane, aby měla vždy šťastný konec, záchranáři dorazili včas a vše dopadlo dobře! Také Vám mnohokrát děkuji za čas, který jste mi odpověďmi na otázky věnoval.

Ptala se Renata Maryšková
Autor: Infocentrum, Trvalý odkaz, Články, Ostatní, 1.říjen 2008
zpět
© 1999 - 2008 Slatiňany