Ozvěny Slatiňan
Obrázek velký
Tentokrát jsem oslovila a požádala o rozhovor slatiňáka, člověka, který „má na svědomí“ Laskavé večery ve Slatiňanech. Jak již většina z Vás tuší, jde o pana Zdeňka Jiráska. V letošním dubnu jsme oslavovali již 50. takovýto večer, a to již stojí za malé poohlédnutí.

1/ Kdy se u tebe zrodil nápad, pořádat takovéto kulturní nebo spíše literárně hudební pořady, a jak to bylo s pojmenováním těchto večerů?

Ten nápad něco pořádat jsem nosil v hlavě už dlouho, ale chybělo mi k tomu místo. Když se však ve Slatiňanech otevřela kavárna, věděl jsem hned, že je to ideální místo na literárně hudební pořady. Právě spojení literatury a hudby mne lákalo. Věděl jsem od začátku, že nikdy nechci dělat masovou kulturu, nic komerčního a rozhodně ne besedy se seriálovými hvězdami, s osobnostmi televize a podobně. Dohoda s majitelkou kavárny byla snadná a rychlá, a tak jsem tam 4. 3. 2003 uspořádal 1. slatiňanský literárně hudební večer. Autorské čtení tam tehdy měl PhDr. Lubomír Macháček a na kytaru hrál Petr Šotta. Lidí bylo poměrně hodně, ale zajímavé je, že mnozí z nich už podruhé nikdy nepřišli. Asi si představovali něco jiného, ale já sám jsem měl dobrý pocit a věděl jsem hned, že budu pokračovat.

Název Laskavé večery jsem použil až od šestého pořadu. Prostě jsem si přál, aby ty večery měly nějaký svůj název, který vstoupí do podvědomí lidí. No a jednoho dne mě ty Laskavé večery vlezly do hlavy.

2/Jsi znám spíš jako sportovce než jako člověk, který nejenže kulturní akce organizuje či v nich přímo účinkuje, ale má také vlastní tvorbu, je to tak nebo se mýlím?

Sport, hlavně běhání, to je moje životní náplň už od dětství.Asi jsem i rekordman v počtu odběhaných závodů v dresu Slatiňan. Ale také jsem vždy rád četl a už na střední škole jsem psal srandovní básničky, které se naštěstí nedochovaly. Poezie si mě získávala postupně a opravdu jsem ji propadl až po třicítce. Nejen četbou, ale i občasným psaním. Nejsem však básníkem, jsem jen milovník poezie, který sem tam něco napíše. Knížku jsem však žádnou nevydal, na to bych potřeboval sponzora, kterého ovšem nemám. Jsem zastoupen ve dvou sbornících pardubické pobočky Obce spisovatelů, v několika číslech bulletinu Kruh, sem tam mě někdo pozve na autorské čtení a pravidelně dodávám své verše do časopisu Psahlavci, vydávaného v Chrudimi Janou Jiráskovou. Zde jde však o pouhou shodu jmen.

3/ Kde a kdy jsi hostil své první hosty a jak to vše vůbec pokračovalo?

Zpočátku jsem neměl v diáři žádné adresy a telefony. A hlavně jsem neměl žádné peníze. Sponzory oslovovat neumím, a tak jsem musel dělat pořady s lidmi, kteří přijedou zadarmo. Dal jsem jen ke dveřím klobouk na dobrovolný příspěvek, ale někdy se mi tam nesešla ani stovka. Po tom prvním pořadu jsem přemýšlel, co dál a zrovna mne silně oslovil Jacques Prévert. Tak jsem sestavil pásmo z jeho života a díla, přizval jsem ke spolupráci své kamarády Honzu Lomoze, Kristýnu Kudrnáčovou a opět Petra Šottu a myslím, že se nám povedla pěkná věc. V této sestavě jsme pak ještě udělali pořad o víně z veršů našich předních básníků. No postupně jsem získával další a další kontakty na zajímavé lidi a troufl jsem si i na nějaké profíky. V kavárně vystupovali Alfréd Strejček, Jitka Molavcová, Jaroslav Hutka nebo Zdenka Lorencová. Jenže na jejich honoráře, i když byly slušně nízké, jsem stejně do klobouku vybrat nedokázal, a tak jsem se stal i sponzorem svých vlastních pořadů.

To se změnilo, když k mému smutku kavárnu majitelka zavřela. Deset měsíců jsem LV nedělal, až mi město Slatińany prostřednictvím tajemníka MěÚ nabídlo Společenský dům i finanční podporu. Město se tak stalo spolupořadatelem, takže už nemusím nic doplácet ze svého. Samozřejmě, že částka na LV je omezená, takže musím šetřit, ale v tomto si nestěžuji. Zvu prostě lidi, na které mám. Poprvé se LV ve Společenském domě konal 6. 10. 2005 a byl to 21. pořad.

4/ Jak sháníš účinkující a kde se ti daří sehnat kontakty na ně?

Dnes už to jde samo. Spousta účinkujících mi dá nějaký typ, spolupracuji s Obcí spisovatelů a Láďou Vondrákem z Havlíčkova Brodu, který pořádá podobné pořady u sebe doma. Také hojně využívám studenty pardubické konzervatoře. A jezdím na různé koncerty, besedy a čtení od Pardubic po Havlíčkův Brod a snažím se někoho zajímavého vidět, slyšet a eventuelně získat.

5/ Máš nějakou komickou situaci s hostem, který se s tebou například seznámil za velice zajímavých okolností a nakonec přijal tvé pozvání a zúčastnil se pořadu?

Spíš kuriózní než humornou. V jednou deštivém dni jsem dlouho marně stopoval v Hrochově Týnci, až mi zastavil jakýsi chlápek, který i když měl jinou cestu, tak mě nakonec zavezl až domů a z rozhovoru vyplynulo, že je to Jan Kryl, bratr Karla. Domluvili jsme se snadno a na ten Laskavý večer vzpomínám dodnes rád. Jan potom u nás i spal a povídání s ním bylo nesmírně zajímavé. A když už jsem u toho spaní, tak poměrně často u nás někdo přenocuje, takže máme čas si trochu víc popovídat.

6/ Máš v rukávu nějakou zvláštní a zajímavou osobnost, na kterou se můžeme těšit?

V rukávu nemám nikoho, ale v hlavě hned několik jmen. Ovšem jestli je do Slatiňan získám, to je ve hvězdách. A také mám nápad na jeden pořad vlastní. Ale to nyní nebudu prozrazovat.

7/ Jak je to s účastí diváků a zájmem o hosty? Dal ti třeba někdo z nich tip na další hosty, které by uvítali v těchto pořadech?

Osobně to nijak neřeším. Já mám jasnou představu, co chci dělat a od toho se nemíním odchýlit. Někdy lidi přijdou v hojném počtu, někdy jich v sále sedí hrstka. Nehodnotím úspěšnost pořadu podle počtu diváků – to by takoví Lunetici, dej jim pámbů věčnou slávu, museli být vrcholem kultury. Samozřejmě je mi líto, když přijede třeba výborná písničkářka až z Bratislavy a hraje pro dvanáct lidí. Ale s tím nic neudělám.

Tipů jsem dříve dostával spoustu. A byla to jména, na které by se musel Společenský dům nafouknout, ovšem pro mne nepřijatelná z důvodu, jež jsem řekl v první otázce.

Ale ještě ke složení publika. Zajímavé je, že jsem si ho původně představoval jinak. Čekal jsem učitele ze ZŠ i ZUŠky, zaměstnance městského úřadu a i o řadě dalších jednotlivců jsem byl přesvědčen, že toto je typ pořadů právě pro ně. Ale chodí úplně jiná skupina, což je ovšem také dobře. Nechci tím v žádném případě naznačit, že je špatné, když na LV někdo nechodí. Jen tím poukazuji na svůj špatný odhad. Chápu, že některé profese jsou natolik vysilující, že se večer už nikam nechce jít. A hlavně, dělám menšinový žánr a s tím musím počítat. Já bych taky na něco nešel ani kdyby mi za to platili. A ještě jeden postřeh jsem učinil. Jen naprosto výjimečně přijde sportovec. A to mě trochu mrzí. Vždy se mi líbil antický vzor – rozvoj těla i ducha.

8/ Na posledních dvou akcích byly poměrně známé osobnosti a tomu odpovídala i účast a zájem diváků, který překvapil i tebe. To vypovídá o tom, že na známější lidi přijde mnohem více diváků než na hosty neznámých jmen. Odrazí se to na výběru dalších účinkujících?

Ne. Už jsem říkal, že počet diváků pro mě není měřítkem úspěšnosti. Nadále chci zvát i lidi neznámé a různé regionální umělce. Samozřejmě částečně je to kvůli penězům, ale druhým důvodem je, že chci těmto lidem dávat příležitost představit se, vystoupit před publikem, byť nepočetným. A také na druhou stranu chci slatiňanským občanům tyto lidi představit. I tyto pořady umí být krásné a laskavé. A že svou lákavostí nepřebijí seriály v televizi, na tom nic nemění. Prostě každý k svému.

9/ Co bylo pro tebe nejsilnějším kulturním zážitkem, a který z hostů tě za celou kariéru Laskavých večerů asi nejvíce oslovil?

Je mi těžko vybírat, který pořad mi byl nejmilejší. Samozřejmě byly to hlavně ty věnované poezii. Napínavé to bylo hlavně s „Magorem“ Jirousem, o kterém je známo, že se dokáže opít a ztropit výtržnost i před prezidentem, ale dopadlo to nakonec dobře. I díky Dáše Vokaté. Úžasný byl Robert Tamchyna, MUDr. Jaroslava Moserová, předseda českého PEN klubu Jiří Dědeček, Ladislav Pecháček, Mirek Kovářík, ale také Lubica Christophory, Milan Košař, Jan Burác Buryánek, který již bohužel zemřel, a dál již raději jmenovat nebudu. Jsem také pyšný, že jsem vytvořil jednu dnes již dosti známou dvojici. Dal jsem ve Slatiňanech dohromady básníka J. H. Krchovského a písničkáře Marcela Kříže, kteří se bezvadně doplňovali a dnes často jezdí spolu. Ale spoustu hlubokých prožitků jsem si odnesl i z pořadů s těmi neznámými. Řeknu ještě jednu zajímavost o Jurovi Krchovském. Tento silný introvert a velmi plachý člověk si přivezl několik svých knih a chtěl vědět, jaká věková skupiny na LV chodí. Když jsem mu řekl, že převážně střední a starší generace, tak si zakládal vhodné básně. Ale ono potom přišlo asi dvacet studentů gymnázia, což Juru velmi rozhodilo a rychle si zakládal jiné básně. Mladí byli nadšeni, starším možná někdy zatrnulo.

10/ Chceš ještě něco dodat na závěr?

Snad jen to, že Laskavé večery nejsou jen mou zásluhou. Bez pomoci města by se asi nekonaly. Nebo bych je dělal doma pro patnáct pozvaných lidí. A také musím poděkovat tobě a tvé kolegyni z knihovny paní Doležalové, za nedoceněnou práci „servírek a uklízeček“.

Pokud by Vás zajímaly i další Laskavé večery, rádi Vás uvítáme ve známém prostředí Společenského domu ve Slatiňanech, kde nabídneme vedle zajisté pěkného kulturního zážitku i posezení při výborném čaji či dobrém víně.

Ptala se Renata Maryšková
Městská knihovna a Infocentrum
Autor: Infocentrum, Trvalý odkaz, Články, Ostatní, 5.květen 2008
zpět
© 1999 - 2008 Slatiňany