Ozvěny Slatiňan
Obrázek velký
Po několika výletech do přírody, které jsme doplňovali památkami, jsme se tentokrát věnovali zase pražským památkám.

U Národního muzea jsme si připomněli jeho historii, i historii místa, kde se nachází. V současnosti je v něm kromě stálých sbírek výstava Lovci mamutů. Zabývá se obdobím gravettien (podle jeskyně La Gravette ve Francii). Gravettien je archeologická kultura lovců mamutů v Evropě v mladším paleolitu, kdy náš předchůdce měl už příbytky s ohništi a projevoval se výtvarně: kresby na stěnách jeskyní, sošky poprvé vyrobené z pálené hlíny. Nejen pálení keramiky, ale i tkaní látek (nález hrudky s otisky vláken z Pavlova) a broušení kamene svědčí o tom, že se jedná o období největšího rozmachu paleolitické civilizace. A kulturní centrum s nejstaršími doklady nových technologií leží právě na našem území. Výstava o tom všem je pozoruhodná. A skutečně tak, jak je uváděno, je to tu všechno vidět, slyšet a cítit. Potěšilo nás, že tu jsou ukázky z pravěké vesnice ve Všestarech, kde jsme byli na jednom našem výletě. Ale stejně příjemné bylo i to, že vzhledem ke Dni muzejí byla zavřená pokladna a vstup byl zdarma.

Na Lovce mamutů navazuje stálá expozice archeologie, kde je spousta předmětů z historie lidstva, které nám ukazují velkou zručnost našich předků. Připomněla se nám tu i kultura z blízkých Platenic (slezsko-platěnická). Zastavili jsme se také u makety domu z Opatovic nad Labem.

I mineralogická a zoologická expozice muzea je velice zajímavá. V zoologické expozici je spousta živočichů známých i neznámých. Našli jsme si tu i kostru pradávného nosorožce srstnatého, která byla nalezena v Blatě u Chrudimě. Další zajímavé exponáty jsou např.vyhynulý pták moa z Nového Zélandu, vyhubený dronte mauricijský, který měl dříve velice nelichotivý název a dá se říci „žijící fosilie“ – latimérie podivná (jediný dnes žijící zástupce ryb z podtřídy lalokoploutvých) aj.

V Panteonu muzea právě probíhal koncert historické hudby souboru v dobových kostýmech. Po prohlídce jsme si odpočinuli při obědě a přejeli k Pražskému hradu.

Nejdříve jsme se zastavili u letohrádku královny Anny – Belvederu (nejčistší renesanční architektura mimo Itálii), který dal postavit Ferdinand I. pro svou manželku, Annu Jagelonskou. Ona se ale jejího dokončení bohužel nedočkala. Zemřela po narození svého patnáctého dítěte. Před letohrádkem je Zpívající fontána, ulitá z bronzu v době přímo navazující na stavbu letohrádku. Pak už jsme procházeli Královskou zahradou, založenou také za Ferdinanda I. ve slohu italské zahradní renesanční architektury. Sám Ferdinand I. se zajímal i o botaniku a často osobně na vše dohlížel. Světoví přírodovědci mu opatřovali exotické rostliny. Vyslancem u tureckého sultána byl bývalý učitel jeho dětí a ten mu také posílal sazenice a cibulky rostlin. Tak se sem dostal např. šeřík a tulipány., které tu vykvetly poprvé v Evropě a teprve od nás se dostaly do Holandska a v něm se proslavily. I císařův syn Maxmiliána II. o zahradu pečoval a stejně i Rudolf II., který tu ještě založil jakousi první pražskou zoologickou zahradu – Lví nebo také Medvědí dvůr. V něm mimo jiné choval lva, jako symbol královské moci. On sám byl narozen ve znamení Lva a podle pověsti mu bylo předpovězeno, že budou mít stejný osud, že zemřou současně. Skutečnost je údajně taková, že Rudolf II. zemřel jen pár dní po lvovi.

Kolem budovy restaurace Lví dvůr jsme došli ke Hradu. Nejprve jsme si prohlédli baziliku sv. Jiří – nejdochovalejší památku románského období v Praze. Na kostel je velice působivý pohled z Jiřské ulice. A vnitřek kostela je skutečně úžasný. Je tu např. hrob sv. Ludmily, náhrobky českých knížat, dřevěná malovaná tumba zakladatele kostela knížete Vratislava. Prostá kamenná krása baziliky je právě ve své strohosti monumentální.

Malebnou zlatou uličku s bizarními miniaturními domky vestavěnými do oblouků pod střeleckým ochozem (v domku č. 22 žil krátce spisovatel F.Kafka) jsme pokračovali k pověstmi opředené věži Daliborka.

Pak jsme si prohlédli Starý královský palác – původní obydlí knížete Čechů z konce 9. století, přebudované v pol. 12. století v románský a ve 13. až 14. století v gotický palác. Jeho podoba se samozřejmě ještě měnila přestavbou v pozdně gotickém slohu, renesancí a částečně v Tereziánském křídle barokem.

Potom jsme navštívili katedrálu sv. Víta. Nejprve Velkou(Jižní) věž s nádhernou vyhlídkou na celou Prahu, na okolí a stylově na Říp. Pak jednotlivé kaple – hlavně svatováclavskou. Ale i v ostatních se najde vždy něco zajímavého – např. v kapli sv. Ludmily (křestní) mozaika Křest Krista v Jordáně, provedená podle kartonu M. Švabinského, Relikviáře v kapli sv. Ostatků, v kapli sv. Anny (či Nostické) obraz Madona v růžovém keří, v kapli Bartoňů z Dobenína mozaikovou výzdobu a vitráž s tématem Blahoslavenství – dar Bartoňů z východních Čech – podle toho název kaple. V prostoru chrámu mimo kaple jsme si prohlíželi krásný řezaný krucifix od F. Bílka, také ve dřevě řezaný obraz Útěku Ferdinanda Falckého z Prahy, kamenné tumby Přemysla Otakara I. a II., stříbrný barokní náhrobek sv. Jana Nepomuckého, neogotické schodiště, vedoucí ke staré pokladní komoře a řadu dalších zajímavostí. Úchvatný je samozřejmě celý prostor chrámu s vysokými klenbami.

S Pražským hradem jsme se rozloučili pohledem na pozůstatky kostela P.Marie – druhý český kostel (po Levém Hradci). Na vyhlídce z ulice Ke Hradu jsme se ještě jednou – už z menší výšky – podívali na Prahu a pak mířili do Nerudovy ulice za dalšími památkami. V domě U dvou slunců bydlel Jan Neruda – naproti je hotel Neruda. Dům U zlaté podkovy vlastnil nám známý Ulrico Aostallis. Nahlédli jsme i do Dittrichovy lékárny U zlatého lva, kde je expozice historických lékáren Národního muzea. V rokokovém paláci Bretfeldském byly pořádány nákladné plesy. Mezi hosty se vyskytoval W.A.Mozart a o něco dříve i G.J.Casanova. V domě 244 – Osel u kolébky – měli hokynářství rodiče Jana Nerudy. Na Thunovském paláci, ve kterém je italské velvyslanectví jsou orlové a sochy Jupitera a Junony. V paláci Morzinském je velvyslanectví rumunské. Balkon objektu podpírají sochy dvou Maurů, na průčelí jsou alegorické busty, které znázorňují Den (usměvavý mladík se sluncem na prsou) a Noc (posmutnělá paní zahalená rouškou posetou hvězdami). Vysoko až na atice jsou alegorické sochy čtyř světadílů. Asiatka v dlouhém kaftanu a vysoké čepici, držící štít s reliéfem velblouda., Američanka s perlami, která má u nohou vlastně nesmyslně lva, africká žena s papouškem a krokodýlem a Evropanka s korunami a tiárou. K tomuto paláci se váže vzpomínka Karolíny Světlé, která ve věku 6 let šla se svým otcem na korunovaci na Hrad. V pouliční zácpě diváků se protlačili pouze k tomuto domu. Zdejší portýr se znal s jejím otcem a vysadil ji k nohám kamenného Mouřenína, aby lépe viděla. Ona pak posléze s leknutím zjistila, že se neopírá o sloup, ale o nohu kamenného obra. Tehdy se ho velice bála, ale později, když doma večer pozorovala nevlídné počasí, obry litovala, jak musí trpět zimou a deštěm. Tatínek ji tehdy uklidnil, že se oba Mouřenínové v nepohodě mohou ukrýt u toho hodného portýra. Ten ji také všechno potvrdil a ujistil ji, že jsou oba tak silní, že jim balkon není vůbec těžký.

A to už jsme se dostali na Malostranské náměstí. Obhlédli jsme chrám sv. Mikuláše a Lichtenštejnský palác, který slouží potřebám Hudební fakulty AMU a konají se tu koncerty.

Sněmovní ulicí jsme došli do půvabné slepé uličky U Zlaté studně. Zde se v domě U pěti kostelů narodil dějepisec Gelasius Dobner. Ještě předtím sloužil dům k tajným schůzkám nekatolíků. Po prozrazení byl kazatel Jiří Wajs uvězněn. Jezuité ho ve vězení vyslýchali a zpracovávali tak, že 70letý muž útrapy nevydržel a přijal katolickou víru. V uličce je dále dům zvaný U Malířů s pestře malovaným průčelím. Je na něm postava sv. Metoděje a nápisy: U Malířů a Svatý Metoději pros za nás. Nahoře pod římsou mezi slunečními hodinami je napsáno: Dělej, co dělej, všem se nezachováš. Po obou stranách jsou malované postavičky dětských naháčků, třímajících prapodivné rohy hojnosti. Z jednoho se vzpíná okřídlený kůň Pegas mezi plody třešní, ve druhém trůní ošklivý bazilišek se šípem uprostřed zlaťáků. Na boční nádvorní fasádě je veršík: Ve štěstí maje malou víru, ždám, Bůh žehnej atelírů – kdo tam bude malovati, tomu ať se hodně platí. Vedle toho je ještě uvedeno, že bylo zhotoveno na základě věřitelů malíře K.L.Klusáčka. Byl to jeden z malířů generace Národního divadla. Na konci slepé uličky je dům U Zlaté studně. Je to nyní hotel a na jeho štítě je reliéf znázorňující setkání Krista se Samaritánkou u studny. Podle pověsti prý odtud vedou tajné chodby do několika stran.

Nakonec jsme Metrem přejeli na malé osvěžení do restaurace, kde jsme v poledne obědvali. Mile nás tam překvapili tím, že si nás pamatovali. Obsluhující se nás žertem ptal, jestli nejsme zbloudilý konec včerejšího pochodu Praha – Prčice.

Klub českých turistů Slatiňany
Autor: , Trvalý odkaz, Články, Ostatní, 1.červen 2007
zpět
© 1999 - 2008 Slatiňany